Mno, já už mám z toho věčnýho zdravení takovou deformaci, že když jsem zamyšlenej, tak zdravím i když jdu pěšky!!!
Jinak na cestě zdravím vždycky (teda ne i za cenu líbačky s asfaltem:)) a ani když někdo neodpoví, tak si nic špatnýho ani škaredýho nemyslim! Třeba toho měl zrovna plný řidítka nebo se musel zrovna pořádně držet, protože se potřeboval nadzvednout kvůli bolavýmu břichu nebo zrovna usilovně přemýšlel "kde já vůl to měl sakra odbočit"... Prostě mávnout paprčí a když mávne taky, mám radost. Když ne je mi to fuk, protože těch, co odpoví, je stejně víc!:)
Mimochodem by jsme se mohli domluvit na nějakym zdravícím gestu nebo pohybu aby jsme se navzájem poznali, i když se neznáme!
(samozřejmě ne se půl hodiny oplácávat jako Kazisvět IV. z boží vůle král... :p )