Tak jsem si řekl, že po měsíci nasávání zkušeností, rad a informací od členů tohoto skvělého fóra bych se také mohl
vyloupnout z anonymity ať si nepřipadám jak štěnice na lustru. Dostal jsem jméno Mirek a mirsil je jen můj
předek a zadek – tedy celého jména a také adresa na Seznamu. Když nepracuji, pobývám v okolí Holešova,
jinak ve Zlíně nebo někde za Bystřicí, takže toho celkem dost najezdím a protože od nás velmi dobře funguje
jen spojení vlastními prostředky a dopravovat se musí celá rodina, nebyla nikdy o tyto nouze.
Začátky byly „pinckové“ a kdo ho v naší rodné vísce v patnácti neměl, ten nežil. Já jsem tedy žil z toho,
že starší brácha také potřeboval jezdit a jak přecházel na „silnější“ stroje, tak jsem po něm vždycky něco podědil
– třeba tříkolku, malé kolo, větší kolo, velké kolo, Jawu Mustanga 23A, ČZ 250-471 sport, Jawu 350-634.
Tyto zlaté časy však po vojně skončily, bylo zřejmé, že po bráchovi už nic nezdědím,
navíc jsem se brzy oženil, přišla první dcera a nutně jsme potřebovali auto.
Takže jsem se těžce rozloučil s 350kou a náklony v zatáčkách a usadil se z praktických důvodů čtyřech kolech.
První plechová čtyřka se jmenovala Austin Allegro 1500. Přestože jsem se rychle učil, rozešli jsme se
poměrně brzy, protože chátrání tohoto vozu bylo rychlejší, než jsem původně očekával a měl velmi
choulostivé hydropneumatické pérovaní. Dal jsem na radu zkušenějších a za 20 tisíc koupil nezničitelné auto
– veterána Saaba 96 4V z r.1969 kterého jsem úspěšně provedl 13-ti lety technických prohlídek,
generálkou motoru na koleni a příjemného šimrání elektrodami na karoserii při látání nesčetných děr až do
nového tisíciletí. Pak začalo jít do tuhého protože jsem začal dojíždět poměrně daleko do práce a na
dva měsíce ročně pod autem už nebyl čas.
Chtělo to něco spolehlivého a různí lidé tvrdili, že se to vyrábí v Japonsku, má to malou sptřebu, povinné ručení
a jmenuje se to Toyota Yaris s litrovým motorem. Tak jsem tedy po mnoha bezesných nocích na inzertních
serverech zakoupil jeden ojetý exemplář a protože si ho manželka velmi oblíbila a i já jsem se nějak
musel dopravovat do práce, napadlo mě vrátit se ke kořenům a dnes už to bude jedenáct let co jsem si
z Kroměříže odvezl zbrusu nový moped Manet Korado, který mě v létě a za nechápavých pohledů okolí i v zimě
úspěšně doprovázel padesáti tisíci kilometrů přibližování za výdělkem a zase k domovu.
Cestování za prací přibývá, kořeny se ozývají stále silněji. Usoudil jsem, že chudák Korado už na to nestačí
a když mě uhranul pohled na povedený design Malaguti Madisona bylo řešení jasné.
Takže ahojte, těší mě a jsem rád mezi Vámi.
Nemáte oprávnění prohlížet přiložené soubory.