Jak už asi všichni víte, dojel jsem do Chorvatska už 2x na skůtru, mám najeto asi 20 000 km, ale týden po návratu z CHtorvatska nás sejmulo na slovensku auto a leželi jsme měsíc v nemocnici s dalším léčením. Proto text o cestě do Chorvatska dávám až teď.
Když jsem před dvěmi lety dokončil o půlnoci nonstop jízdu z chorvatského Rábu na Keeway Focusu 50 ccm ani ve snu by mě nenapadlo, že za dva roky absolvuji něco podobného. Píši podobného, protože 2x nevstoupíš do stejné řeky.
Především jsem se na další cestu už nechystal sám, ale s přítelkyní a pak jako důsledek jsem posílil kubatůru. Přece jen 50 ccm není na takové dálkové trasy ideální. Odzkoušený Malaguti Blog 150 ccm vylepšený o přední zásuvku 12 V ( ta podsedlová je nepraktická), o manuální zapínání větráku, o spínač dvojblinkrů a doplněný o přídavné brašny a horní vak , to už byla cestovní varianta pro dva. Odzkoušeli jsme to na víkendové cestě na Skútršňůru a zpět. Dálniční limit 80 km splňuje a tak jsem při plánování zanesl do cesty i dálnice.
Na fóru jsme se domlouvali i s případnými dalšími zájemci, ale neshodli jsme se termínově. Kolega co měl zájem na termínu zase nesehnal jednolůžák. Takže když jsme v pátek 17.6 vše nabalili věděli jsme, že jedeme jen sami dva. Budíky jsme nastavili na 4.50, s tím, že v 6 vyrazíme a odpoledne kolem 17 by jsme měli být na místě. Jaké jsou plány a realita jsme poznali během dne.
Je za deset šest, skút je ověšen, GPS zapnutá, přítelkyně na svém místě a tak zapínám motor. Od baráku je to mírně z kopce a tak polehoučku lehtám plyn abych si zvykl na váhu a jiné těžiště. První křižovatky a výpadovka na Vídeň. Skút si 4 taktně brouká a jedeme poloprázdnou silnicí. Po hodině míjíme celnici a zastavujeme u obchůdku s rakouskými známkami. Čtyři a půl Éčka za moto je pohoda a hned ji lepím na štít. V Drasenhofenu beru plnou a pokračujeme na Vídeň. Dálnice nás protáhla městem a pak už jen hledat směr Graz. Teda taková je idea, počasí nás však nutí poprvé zastavit a navlíct druhé kalhoty. Zlověstný vítr nese od západu těžké černé mraky ( to ještě netušíme, že právě tyhle mraky tak potrápily výpravu do Montreux). Po dalších kilometrech a ještě větší hrozbě deště měním směr řídítek na východ. Vezmeme to přes Maďarsko. Cesta nebude kratší, nebude rychlejší jak záhy zjišťujeme ale aspoň nezmokneme. Až téměř do Sombathely vede dálnice, ale pak se to začne vléci. Kamiony, úzká silnice, později rozkopané krajnice kvůli rozšiřování silnic, to vše zpomaluje jízdní průměr. Pomalu a jistě začínám uvažovat, jak cestu zrychlit. Když bereme ve Slovinsku benál rozhodujeme se pro chorvatskou dálnici. Projíždím v protisměru a pohodlně trasu, kterou jsem jel po staré cestě na padesátce před dvěmi lety. Na mýtnici platíme 13 Kn, dáváme malou pauzu a znovu počítáme zbylé km do cíle. Trajekty sice plují do 22 hodin, ale před námi je ještě další dlouhý úsek do Karlovace a hlavně potom stoupání do hor před Sejnem. Od Sejnu je to ještě pobřežní cesta do Jablanace. Nasedáme, kontrolujeme bágly a pak zapojení se do pruhů. Objíždíme Zágreb a stáčíme se na jihozápad. Bereme další kartičku na mýtnici a pokračujeme. Dálnice se mírně zvedá do hor. Když vjíždíme do tunelu, tak registruji délku 500 m . Po chvíli mrknu v jedné z únikových zón a je tam čtyřmístné číslo. Na další únikovce se snažím mrknoout znovu,,, nojo 1700 jedním a 3300 druhým směrem. Když pak vyjíždíme ještě si to upřesňuji s přítelkyní. Ona viděla délku 5km tedy 5000 m . To už ale najíždíme do dalšího tentokrát kratšího tunelu. Následuje mýto za 32 Kn a sjezd ke křižovatce. Doleva Plitvice, doprava Sejn. Lehce beru za plyn a to co bylo minule utrpení padesátky je díky většímu výkonu hračkou. Míjíme prodavače domácích sýrů a rázem jsme v sedle ??? . Pohled na moře a množství serpenýn pod námi. Za nejbližší zatáčkou burácí vyšší kubarůry do kopce a my na volnoběh padáme k moři. V Sejnu na nás dýchne středomořské klima a tak jdem bunda dolů i když dost fučí. Bereme plnou a podél pobřeží míříme na jih. Po pravici moře a ostrov. Zatím je to Krk, ale pak se objeví Rab. Ale prvně musíme stihnout loď, která se blíží k přístavu. Kupuji loděnky a přítelkyně točí první závěr na skútra. Těsně za mnou se zavírá rampa a vyplouváme.
Než stačí motor vychladnout jsme na druhé straně úžiny a vyjíždíme na molo. Vytahujeme adresu na penzion a projíždíme skrz ostrov. Slunce se blíží k západu. Zpoždění oproti plánu je několik hodin. Systém číslování domů je chaotický a tak se ptáme v obchodě. Máme prý jet asi kilometr a po pravici na nás bude čekat majitel u silnice. Naposledy nasedáme a pomalu jedeme. Když už je to více jak km, zastavujeme a chceme se poptat okolostojících. Dříve nás však dojíždí chlapík se synem ( oba bez helmy) na Yamaze 11000 Dragster . Krátký pozdrav a víme, že jsme to přejeli a máme jet za nimi. Poslední odbočení a vjíždíme do dvora. Skůtra dáváme pod terasu vedle Yamahy. Pro dnešek po 750 km končíme. Ubytováváme se a pak ještě chvíli bavíme s majiteli. Všímám si vykřiveného krytu výfuku a chybějícího šroubku. Majitel říká, že není problém. Loučíme se a jdeme spát.
Ráno nás čeká chladné ráno a zatažená obloha. Ta přechází v černé mraky a zanedlouho začíná průtrž mračen. Celé dopoledne tak hrajeme karty a sledujeme mraky. Po poledni se jako mávnutím kouzelného proutku objevuje slunce a tak vyrážíme na průzkum okolí. V Suha Puntě se poprvé noříme do moře. Sice je ještě chladné, ale osvěžující. Večer tak máme 20 km na tachometru.
Další den jen výjezd na jednu z pláží kde jsem byl předloni a dalších 20 km
třetí den jedene na severní okraj a celkem 67 km
čtvtrý a pátý opět po 20 km
Den šestý,,
Pátek poslední den pobytu. Po šesté se budíme a piánko vstáváme. Přece to v pohodě dáme. Pojedeme přece po rakouské dálnici, už víme co a jak. Přidělávám bágly, velkej jídelní je smotán, čistíme skla na helmách. Počasí se ochladilo, vládne pohoda. Možná jsme se nechali ukolébat až moc. Je 8.30 když za sebou zavíráme penzion. Ještě měníme papírovou 50 E ve směnárně na menší aby nám nevrátili hrst Kun. Na benzince kontroluji tlak v pneumatikách a vyrážíme skrz ostrov do přístavu. Z vrcholku kopce akorát vidíme jeden trajekt odplouvat.. V poklidu tedy sjíždíme k pokladně a kupujeme lístky na další. Když připlouvá za půl hodiny další, jako první vyjíždí pár na motorce. My najíždíme a odplouváme. Před přístavem ještě čekáme na uvolnění přistávacího místa. Pak již opravdu jedeme po pevnině směr sever. Provoz oproti minulému týdnu zhoustl, přibylo skupin motorkářů, dokonce i jedna parta na čtyřkolkách. V Sejnu znovu tankujeme a vyrážíme na přejezd sedla ve výšce 700 m. Pořádně začlo foukat a tak oblékáme bundy. Symbolicky se tak loučíme s horkými dny zde na jihu. Co náš dnes ještě čeká netušíme a kdyby jsme to tušili asi by jsme dál nejeli. Sjíždíme však do vnitrozemí. Najíždíme na dálnici a míříme k Zágrebu. Ukazatele teploty pomalu klesají. Předchozí den jsem namyslel novou trasu. Zahnout doleva na Krapinu a přes Maribor na dálnici do Grazu a dom. Vyhneme se tomu zpomalenému úseku v Maďarsku. Přítelkyně ví jak jsem moudrý a tak to odkývala. Jedeme tedy smět Krapina. Nejen, že je ten úsek dražší, ale jak zjišťujeme, zavedl nás rovnou pod černé mraky nad Alpami. Zatím neprší, ale nepromoky bereme už teď , ostatně motorkáři v protisměru je také mají.Projíždíme celnicí do Slovinska a po pár kilometrech sjíždíme ze čtyřproudovky na starou cestu, kterou nám ukázal kolega skútrař. Začíná mrholit. V Mariboru již regulerně prší. Na benzíně navlékáme igelity na boty. Vyrážíme skrz město hledat starou cestu na Sentilj. Vzpomínám na předchozí výpravu, ale to jsem jel v protisměru. Nacházíme výjezd z města a kruháč, jedeme kus rovně a další a tady jsem hodil kufr. Ten nás stojí drahocené minuty v dešti a kilometry. Teprve pankáči nás vrací zpět a ukazují kudy přesně. Stále se totiž nedá najet na dálnici. Slovinskou známku nemá cenu kupovat, ale pokuty jsou ještě mastnější. Konečně stará opuštěná hranice a nájezd na rakouskou dálnici. Přestává pršet. Igelity z noh jsou dolů a konečně mohu jít na max. Je také na čase, blíží se 17 hodina. Hodně jsme ztratili a to jsme chtěli být doma do 20 hodiny. Po několika kilometrech opět beru plnou, sníme nějaké jídlo a zase jedeme. Trošku se oteplilo, dokonce na západě vykouklo slunce, ale furt je to ještě 150 km do Vídně a pak dalších 100 dom. Začínáme pomalu klesat , tempo se drží kolem 90 km, předjíždíme kamiony, ale opět přichází zpomalení. Osmi (8) kilometrové frézování vozovky, rychlost je zpomalena na 70 km a bariéry z obou stran. Silnice se rozšířila, kontroluji palivoměr a opět beru plnou. Na tuhle jsme najeli 186 km a ještě tam byla rezerva. Rovinka vedoucí do Vídně se rozšířila na 4 pruhy ale opět se uzavřely jízdní pruhy ale jen na chvíli, Větší starost nám dělají černé mraky, zvedá se vítr. Obchvat města nás vede na východ až k letišti. Mlátím se do hlavy proč jsme nejeli ještě kousek do centra. Možná ale právě tohle nás uchránilo od smršti. Na odpočívce dáváme chvíli pauzu a sledujeme stromy co se ohýbají skoro k zemi. Pokračujeme přímo do centra. Začíná pršet, projíždíme frontu. Podjezdy nás ochraňují od krupobití. Na první další benzínce zastavujeme. Za chvíli přestává pršet. Mraky letí nad Bratislavu a na severu je čisto. Opět startujeme a jedeme, Teď už je to souboj s časem. Opět dálnice až do Drasenhofenu. Nádherné černočervené mraky a mezi tím zapadající slunce, chtělo by to zastavit, slézt , otevřít sedlo, vytáhnou foťák, vše uklidit, nasednout a vyrazit. Ale když vidím jak přítelkyně ztrácí energii jedu bez zastávky až do Mikulova. Nad Pálavou nás vítají opět černé mraky. Říkám si UŽ ne . Volám domů jak to vypadá tam s počasím. Právě tam začlo krupobití. Raději končím hovor. Je o 2 hodiny více, než jsem původně počítal, přítelkyně je totálně unavená a na benzíně mě naštvali jak zaokrouhlují částku nahoru. Po další hodině parkujeme doma. Přítelkyně ještě hodinu leží ve vaně, ale už jsme v bezpečí.
Celkově jsme najeli 1670 km , s průměrnou spotřebou 3,26
FOTO
http://ak1975.rajce.idnes.cz/20110624chorvatsko/