Portorož červenec 2010
22 črc 2010, 23:24
Ahoj skůtraři,
v sobotu 24. 7. 2010 jsme vyrazili s dvěma skůtry (250 ccm) na cestu do Portorože - lážo plážo cca 3 dny tam a 3 dny zpět. Cílem cesty bylo udělat si prima výlet a utratit co nejméně peněz. Náš cíl byl 100 Kč na den + samozřejmě benzín (odhad cca 1500 Kč na celou cestu).
Jak to dopadlo se můžete dočíst níže:
22.7.
Tak už se nám to hezky krátí...
Už zbývá vyřešit jen pár drobností, natankovat, na záchod a jet...
Oba vraníci prošly perfektní servisní prohlídkou, tímto děkujeme firmě A-spirit, která se o ně vzorně postarala ale ty opravdové zkoušky na naše stroje teprve čekají - Alpy, písek, moře, zima, horko, déšť,... tak uvidíme jak obstojí 
Máme dokonce s sebou i jeden náhradní díl - kdyby něco - svíčku
Před cestou poděkujeme všem partnerům Expedice jmenovitě:
Simplesample - bez reklamy to dnes téměř nejde
A-spirit - stará se vzorně o vraníky (a kdo o nás?
Aprilia - srdeční tlukot
X-print - cestopis v knižním vydání?
O2 - bez nich bychom byli na cestě offline (fuj)
Den první
Dobře to začalo, ještě jsme se nedostali ani z Prahy a už byly první ztráty na oblečení… Vše může promoknout Už to vypadalo, že start naší Expedice bude díky počasí odložen (náhradní plán na večer se již rýsoval . Nedočkavě jsme vyčkávali, jestli se umoudří a přestane pršet. Plni odhodlání jsme opět vyrazili v půl pátý odpoledne směr… Senohraby – mimo naší plánovanou trasu. Někdo (byl to Tomáš) v tamní knajpě nechal sluneční brýle a bez nich by to na sluníčku nešlo (ale věříme, že nad těmi mraky nějaké je Ze Senohrab to šlo již rychle – Benešov, Tábor (nákup 4ks rohlíku v tamním Tescu), Soběslav a téměř Třeboň… Zapadli jsme někam na lesní stezku, naši vraníci se transformovaly na endura a bláto nebláto jsme dojeli na krásnou louku, kde lišky a rumšlerky dávaj dobrou noc. Rozvinuli jsme tábor, vyčarovali oheň v kouzelném nehořlavém lese, který jsme prokleli deckou benzínu z motorky. Jardovi upadl buřt č.1 do ohnivé lázně, naštěstí další buřty se již klacku držely vší silou (jakou sílu asi má průměrný buřt?).
Už se chystáme spát, ve vzduchu je již cítit vůně moře… je to blízko
Den druhý
Včera jsme ujeli slabých 140 km.
Měli jsme překvapivé ráno – v kouzelném lese nepršelo. Sbalili jsme stan, nastartovali stroje a po bahenní stezce se vydali zpět na komunikaci.
V 10:30 opouštíme Dolním Dvořištěm naši rodnou zemi… Co bude dál? Rakousko nás vítá s otevřenou náručí, čehož využíváme a dáváme si čerstvou rakouskou kukuřici na poli. Nastavujeme navigaci – žádné dálnice, místní a účelové komunikace povoleny… Přiznání z hloubi duše – proč nejsou naše silnice v tak dobrém stavu jako zde?? A to máme na mysli i ty nejvíc nejmenší… Jedeme podle trasy, v Mauthausenu překračujeme Dunaj a pádíme směr Alpy, počasí se vyjasňuje, ale fouká silný vítr. Tradičně jsme si u Haagu dali oběd – fazole z Lidlu po Haagsku (ultrapálivé - nemusí se tolik ohřívat).
Nastupují Alpy, naše italské plnokrevníky rveme do stoupavých zatáček na krev a v tom nás naháč Ducati předjel jako nic. Nevadí, vrátíme mu to na druhé straně kopce na brzdy. Alpy nás svojí monumentálností poslaly do kolen. Alpy nejsou Jizerky, víme? Držíme se vytyčené trasy... Káva s výhledem do údolí na dálnici A9 musí být, pomstu Ducati odkládáme. (TEČKA – nechceme o tom mluvit.)
Větší část Alp nám říká pane a začínáme hledat místo na vykoupání a přespání. Langsee vypadá dobře. Vykoupali jsme se – báječné osvěžení, voda překvapivě teplá a čistá. Opět cítíme moře… Na přespání tu to není, všude soukromý pozemek a posekaná tráva, která naznačuje ranní příjezd zemědělce s dobytkem. Jedeme dál a hledáme… Náruč Rakouska je stále otevřená, letní jabka chutnají skvěle. Po hodině a půl jízdy na „endurech“ nacházíme prima louku, na jedné straně hrad (Hochosterwitz burg) a na druhé prima železnice, jednou za 20 minut fajn technopárty Večeře byla vydatná – zrníčkový chleba Vital, k tomu vynikající nudlová instantní kuřecí extra pálivá polévka.
Pouštíme si Fantociho, zítra je taky den… Dnes jsme dali 410 km, respekt.
Den třetí
V 5 hodin ráno jsme se vzbudili zimou a potom znovu v 10 zase vedrem.
Po vydatné snídani a sbalení stanu jsme vyrazili opět směr jih. V Klagenfurtu jsme doplnili zásoby a vystřelili podél jižního břehu Worthersee, směr Itálie, jejíž hranice jsme ve 2 hodiny překročili po horské silnici SS54. Tam jsme po pár kilometrech, ve stoupání do sedla poobědvali guláš s fazolemi po Haagsku a pak už jen v prudkých stoupavých zatáčkách tlačili naše kolena k asfaltu . Jižní strana sedla byla ještě zajímavější. Udělali jsme si zajížďku do vesnice Resia, kde jsme posvačili letní jablka co Jarda narval. Cestou dál směrem ke Gradu se doprava začala zahušťovat, ještě, že máme skútry vycvičené z Prahy! Přejeli jsme hráz do města, tam jsme se vykoupali asi kilometr od břehu, kde už bylo konečně vody alespoň po kolena, a pak se osprchovali v dámských sprchách (protože pánské byly nefunkční).
Začal quest hledání tábora. Objeli jsme 3 parkoviště, jednu skládku a slepé smradlavé rameno nějaké řeky, a nakonec jsme se utábořili na pěkném plácku u (možná) paprikového pole. Nevíme, jestli se dožijeme rána, všude jsou velcí pruhovaní šneci
Počet ujetých kilometrů: 270.
Průměrná spotřeba vraníků: pod 3 litry (přesný výpočet zveřejníme po skončení expedice)
Den čtvrtý
Zvláštní den. Dá se rozdělit na dvě části: před obědem a po obědě. Po probuzení jsme odklidili útočící pruhované šneky, kteří se dokázali dostat skrz první vrstvu stanu.
Pokračujeme po pobřeží do Terstu. Všem doporučujeme při přechodu z Terstu do Slovinska, směr Kozina, vypnout v navigaci dálnice, pak následuje neuvěřitelná odysea, při které máte pocit, že tenhle krpál se nedá vyjít ani po čtyřech. Skútry se zvedaly na zadní, odměnou však je nevšední zážitek a nádherná podívaná (viz. foto).
V půl dvanácté vjíždíme bez problémů do Slovinska. Kolem jedné hodiny se snažíme dostat do Chorvatska, nicméně tamní celníci nás lustrují jako Escobara, musíme odstavit vraníky na krajnici a následuje kontrola všech dokladů. Vynahradili jsme si to průjezdem krásnou lázeňskou Opatií se stavbami z Rakouska Uherska a koupáním a tobogánem v Ičiči.
Druhá část dne začala výborným obědem, který díky šikovnosti člena výpravy Tomáše, skončil na chodníku. Škoda. Pak přišly mraky, co mraky, Mordor, doba temna. Věděli jsme, že přejet poloostrov Istria zpět do Slovinska bude problém. Oblékli jsme téměř nepromokavý úbor a kryti za plasty našich skútrů jsme vyrazili dál podle plánu. Nic nás nezastaví. Před vesnicí Pičan se rozlilo natolik, že jsme museli zabočit k nejbližšímu přístřešku. Asi po deseti minutá přišla nervózní důchodkyně s nákupem která nás očividně ráda viděla. Po přednášce v které vyhrožovala policií, a že motorky tady nesmí stát. Pokračujeme za mírnějšího deště dál. Za chvíli nás má opět liják ve své hrsti a sype, co to dá, blesky metají kolem, squatujeme zastávku. Kouříme doutník, jíme sušenku a pokračujeme v dešti dál… V dáli se již vyjasňuje, dochází benzín. Tankujeme u nejbližší Iny (která byla dost daleko) Supereuro BS 95 za víc než 8 kun litr. Od té doby přestává pršet a hranice se Slovinskem projíždíme bez pláštěnek. Výjimečně není problém najít tábořiště, které splňuje naše **** nároky. Dokonce se zastavila majitelka pozemku a po menší konverzaci v slovinslo–česko–anglickém jazyce máme svoleno zůstat do zítřka. Pozorujeme nádherný západ slunce nad 10 km vzdálenou Portoroží, zítra to padne…
Dnes ujeto 280 km.
Vykoupáno již máme: Itálie, Chorvatsko… chybí nám Slovinsko.
Den pátý
Počasí nám to včera pěkně nandalo, zato dnes se vyjasnilo a šetří si možná mraky na zítra. Sluníčko svítilo na cestu a přitom nebyl žádný pařák, prostě ideál, co víc si přát?
Vstali jsme brzo, takže Portorož padla již v 8:15. Sladké vítězství jsme oslavili kávou a doutníkem v kavárně na promenádě s výhledem na moře. Jardovi z té radosti praskly džíny v rozkroku, těch pár dní návratu bude mít puštěné klima.
Pak proběhla povinná koupel a tím jsme dovršili třetí koupání v moři ve třetím státě ve třech dnech (sice to není výkon borců, ale pro Malého Jardu a Nevěřícího Tomáše to stačí ke štěstí.
Z Portorože jsme jeli do Terstu, znovu si dali náš oblíbený krpál, ale na jeho konci jsme se vydali doleva směr Slovinsko, kde ve vesnici Gorjansko jsme si dali na náměstí u pomníku padlých partyzánů vynikající fazolovo-klobásový oběd po Haagsku… s chlebem. Cestou sbíráme červená jablka. Proč jsou červená? To nevíme, ale chutnají skvěle.
Cesta dál na sever podél řeky Soča je opravdu gurmánský zážitek, některé scenérie nejdou popsat slovy. Doprava v této části Slovinska je ve středu kolem druhé hodiny odpoledne minimální, ale silnice nejsou jako v Rakousku. Nicméně největší překvapení dne nás ještě čekalo. Během cesty jsme viděli spoustu krás, ale průjezd slovinskými hory směrem Bled, je nezapomenutelný, desítky kilometrů serpentin hustě za sebou, nahoru i dolu, s nádherným výhledem na řídce osídlenou krajinu nám zbrousily boky pneumatik skoro až k ráfkům. Dnes jsme ujeli „pouhých“ 265 km, přesto naši vraníci dostali zatím nejvíc do těla variátorů (taky do brzd) hory jsu tu kruté.
Bled nás přivítal ještě slunečním počasí, proběhla koupel a konverzace s brněnskými motorkáři. Kupujeme sirky a vyrážíme opět do kopců z kopců k rakouským hranicím. Hledáme base camp. Nakonec jsme se ubytovali asi 200 m za čárou (domem ZOLL) vlevo u lesa pátý smrk osmé řady „U veverek“, komáři a další hmyz v ceně pokoje. Dvojlůžkový „pokoj“ se snídaní, která se nedopatřením Tomášovi v kufru Scarábka prostřela o pár hodin dřív (čokoládové Pikao prasklo asi nedočkavostí k Tomášově velké radosti).
Značkové vinné klobásy s Gorčicí (opravdu se to tak píše) a pruhovaným vínem obohatily náš večerní hodokvas. V noci přijde zima… možná i vlci
Na snídani máme připraveno mimo již zmíněného vyhřezlého Pikaa i pruhované překvapení těšte se na fotografii… Dobrou noc z hor, JaTo
Ujeto 265 km.
Den šestý
Den zkoušky naší výdrže a odhodlání, ale k tomu až později.
Den začal krásným probuzením na posekané louce do slunečného dne. K snídani jsme si dali pruhované překvapení – takovou paštiku jste ještě v životě neměli (viz. foto). Balíme a sjíždíme dolu do Villachu, kde nakupujeme potřebné zásoby na dnešní den. Míříme do Maltalského údolí i přesto, že víme, že pojedeme stejnou cestu dvakrát – nuda. Cestou míjíme českou výpravu Jawařů, kteří zrovna ladili jednu mašinu. Obdivujeme jejich odhodlání – blázni s těmito přecitlivělými stroji takovou dálku.
Uvidíme co naši vraníciv jejich letech.
Usmlouváme vjezd do Maltalandu (no prostě cesta k přehradě) z 8,20 na vynikajících 7,20 Eur za jednoho. Potěšeni tímto vítězstvím kroutíme plynem naplno a vrháme se bláznivou čtyřicítkou až na vrchol. Vrcholem pro Tomáše bylo zjištění, že Sportcity do kopce jede o dva hlemýždí pídě rychleji. Přehrada ve dvou tisících metrech s hooodně vysokou hrází, asi jako dvakrát Orlík, vypadá kolosálně. Všem doporučujeme vzít si s sebou plavky a osvěžit se v tyrkysové kouzelné vodě (z muže se stane žena a žena tam nevleze, protože je to smrtelně studené). Dále můžeme vřele doporučit vyhlídkový můstek se sklem v podlaze na vnější straně 200 m vysoké hráze.
Zpáteční cesta Maltalským údolím pro nás připravila fajn překvapení. Začlo pršet, přeháňka netrvala dlouze, nicméně k prvnímu krytu jsme již dorazili v plné zbroji igelitového krytí, jak na branných cvičeních základní školy.
Oběd jsme dali pro jistotu pod mostem (pro ty méně chápavější, pod mostem neprší). Samozřejmě, že v době oběda nepršelo, prostě ani kapka. Jen jsme vyjeli dál, začlo poprchávat, nic hrozného, pár kapek. Projeli jsme přeháňkou a dostali chuť na kávu a sušenky, zastavíme v autobusové zastávce a vaříme kávu. Mezitím se z drobné preháňky stává monzun. Vyhlížíme světlý obzor – náznak konce deště, nicméně všechny čtyři světové strany tmavnou. Hmmm… spát v této zastávce nechceme. Opět oblékáme mikrotenové sáčky a s třepetáním vyrážíme dál v největším lijavci. Mikroten se postupem času ztrácí, trhá, promoká, supermaní plášť vlaje…
Do horského Solkpassu vjíždíme již jen s krátkým límcem igelitu kolem krku, Jarda upevnil část mikrotenu k motorce a tím zvýšil jeho výdrž asi o 30 km. Projíždíme pasem ve výšce 1750 m nad mořem, pořád leje, občas mlha a na krajnicích jsou rozesety divoké krávy (skot), mají štěstí, že jsme po obědě. A my máme štěstí, že o nás nejeví zájem, protože jet kolem jejich rohou ve vzdálenosti několika centimetrů je adrenalin i pro Chucka Norrise.
Za Pyrnen druhý národní park Kalkalpen, ne tak vysoký, taky hezký, taky leje, taky mlha, taky krávy, ale jsou za ohrazením a vesele dovádějí
Weyer, hledáme benzínku. Našli jsme stanici A1, bereme Super 95 a trink wasser do kanystru. Prší. Hledáme místo na stan. Prší. Projíždíme kopcem, prší. Navigace ukazuje příjezd do Prahy v 1 v noci, ale prší. Nacházíme louku, kde prší a stavíme stan za deště. Prší a vaříme nudlovou polévku po Haagsku, k tomu nám vesele leje na stan. Jak jezdci, tak stroje zvládli vodní zkoušku na výbornou.
Bojíme se o vraníky, poněvadž jejich útlé stojánky na podmáčené louce mohou způsobit ztrátu rovnováhy a pád na bok. Všichni víme, co se stane s koněm, když leží… Tak nám přejte, aby vraníci ráno stáli na stojáncích a neváleli se na bocích
JaTo.
Den sedmý
Návrat.
Doplníme, že včera jsme ujeli parádních 390 km.
Slunné ráno je někde jinde, tady nepřestalo pršet. Hučení přilehlého rozvodněného potoka dotváří akustický zážitek vodních radovánek. Snídani dáváme in house. Na zbylé suché oblečení navlékáme pohodlné mokré ze včerejška. Ještě zabalit stan v dešti a je nejvyšší čas vyrazit, protože zmíněný potok nám již začal olizovat stanové kolíky…
Dunaj přejíždíme opět v Mauthausenu a zastavuje v centru Lince. Je nutné vykonat pietní obřad a důstojně se rozloučit s Jardovými džíny. Ty už to bohužel nazpět nezvládnou.
Zbytek Rakouska projíždíme za neustálého deště. Už víme co znamená kamarád do deště, to by se Vaculík divil
V 10:45 přejíždíme hraniční čáru, Čechy nás vítají mraky, ale co to? Neprší, hurá. Na první benzině kupujeme v euforii kávy z automatu a v celé expedici se hned zlepšila nálada, vtip stíhal vtip. Dál pokračujeme do Rožmberka podél Vltavy, ta je plná vodáků. Máváme a řveme vzájemně na sebe Před Pískem se na nás usmálo slunce. Jarda radostí bez sebe sundavá to, co zbylo z pláštěnky… Asi po 5 km přichází opět déšť v plné síle. Už nám chyběl, kluk jeden ušatá. Vzhledem k tomu, že to vypadá na dlouho a jsme skutečně hodně mokří (suchý textil již asi 20 hodin neznáme), tak se rozhodneme vydat do Prahy nejrychlejší možnou cestou – strakonická dálnice. Alespoň múžeme nechat rozcválat naše vraníky v plné síle. Nakonec přeci jen přestalo pršet, tak se vracíme na původně plánovanou trasu a sjíždíme v Dobříši. Na bus zastávce ždímeme rukavice a jíme poslední slovinská jablka. Místo horských pasů přejíždíme Brdy a Řevničákem si to šineme dolů k Berounce. Poslední zastávka je Agip a McDonald’s na Smíchově, kde nás přivítal ruch velkoměsta v plné zbroji. Píšeme poslední řádky a venku začíná pršet, jupí. I těch posledních pár kilometrů nás voda neopustí, těšíme se do vany.
Dnes ujeto 336 km. Celkem jsme ujeli 2091 km.
JaTo
Závěr
S jednodenním odstupem po ukončení výpravy přidáváme poslední informace a zkušenosti.
Celkem jsme ujeli 2091 km v sedmi dnech.
Co týden vzal?
112,61 litrů Natural 95 za celkem 3.456 Kč, což je 245,85 Kč na den osobu.
Průměrná spotřeba Scarabea byla 2,62 litrů / 100 km, Sportcity si na 100 km vzalo 2,77 litrů. Souhrnně to dělá 0,83 Kč za benzín na ujetý kilometr pro jednoho vraníka.
1099 Kč za stravu a vjezd (Maltaland), což je 78,50 Kč na den osobu.
2,5 kg tělesné váhy na osobu, ale bez pocitu hladu
Co týden dal?
Sedmi denní expedice k Jadranu s průjezdem 4 států s několika národními parky, krásnou přírodou a asi miliardou serpentin. Nádherné průjezdy horskými pasy, do kterých se ještě určitě chceme vrátit. Zvláště tam, kde pršelo. Asi nejhezčí zážitek byl Sölkpass.
Opravdové vychutnání této trasy lze prožít asi jen s bezprostředním kontaktem s přírodou, který dovolují zažít pouze skútry do objemu 250 ccm
Nezapomenutelné koupání – 3x moře, 2x jezera, 3x déšť po cestě.
Postřehy…
Měli jsme zbytečně moc oblečení, které zabíralo celou cestu drahocenný přepravní prostor.
Téměř nepostradatelné jsou zásuvky na 12V, díky kterým jde navigace, nabíjení telefonů a notebooku (pokud chcete být opravdu nezávislí).
Stan jsme původně nechtěli brát, ale nakonec jsme ho využili každou noc – pršelo, komáři, zima.
Rakousko – nejlepší silnice, okouzlující národní parky (především Sölkpass, Maltaland)
Itálie – krásné strmé Alpy, krpál v Terstu, nejdražší benzín
Slovinsko – nejhezčí průjezd krajinou (viničná stezka, podél řeky Soča)
Chorvatsko – nejhezčí moře, nejlevnější benzín
Scarabeo – nižší spotřeba než Sportcity, díky plexi byla cesta pohodlnější (především v dešti), opravdu velký úložný prostor pod sedlem přijde vhod (vejde se tam celé balení Zlatopramen s stanové kolíky... Nashle doma, potápeči Prahau - 6 x 1,5 l a ještě zbude místo na plavky), něco občas zachrastilo ve variátoru (že by válečky?)
Sportcity – do kopců víc táhne, dvě kotoučové brzdy na předku se hodí, díky absenci bočního stojanu dvakrát ladně uloženo na bok na trávu
Oba skútry zvládli cestu na jedničku, neměli jsme jediný problém. Pokud tedy chcete začít hezký zážitek z cesty, vyhněte se dálnicím. A v případě, že chcete dodržovat povolenou maximální rychlost, je 250 ccm dostatečných, k tomu výborná spotřeba benzínu (lehce přes 2,5 litru) zpříjemňuje cestování. Když však potřebujete, tak se dají tito vraníci rozcválat k rychlosti okolo 130 km/hod, což je dobré i na dálnici.
Aktualizovali jsme mapku trasy, můžete využít jako inspiraci či se přímo vydat po stopách Expedice Portorož 2010.
Všechno jednou končí, tak i toto dobrodružství v sedlech je za námi. Díky všem, kteří to prožívali s námi a stejně tak i našim partnerům (Simplesample, Aspirit, Aprilia, X-print, O2).
celá mapka ve větší velikosti je zde: http://www.simplesample.cz/expediceportoroz/mapka.jpg
Guma líže asfalt!!
JaTo
v sobotu 24. 7. 2010 jsme vyrazili s dvěma skůtry (250 ccm) na cestu do Portorože - lážo plážo cca 3 dny tam a 3 dny zpět. Cílem cesty bylo udělat si prima výlet a utratit co nejméně peněz. Náš cíl byl 100 Kč na den + samozřejmě benzín (odhad cca 1500 Kč na celou cestu).
Jak to dopadlo se můžete dočíst níže:
22.7.
Tak už se nám to hezky krátí...
Už zbývá vyřešit jen pár drobností, natankovat, na záchod a jet...
Oba vraníci prošly perfektní servisní prohlídkou, tímto děkujeme firmě A-spirit, která se o ně vzorně postarala ale ty opravdové zkoušky na naše stroje teprve čekají - Alpy, písek, moře, zima, horko, déšť,... tak uvidíme jak obstojí Máme dokonce s sebou i jeden náhradní díl - kdyby něco - svíčku Před cestou poděkujeme všem partnerům Expedice
jmenovitě:Simplesample - bez reklamy to dnes téměř nejde
A-spirit - stará se vzorně o vraníky (a kdo o nás?
Aprilia - srdeční tlukot
X-print - cestopis v knižním vydání?
O2 - bez nich bychom byli na cestě offline (fuj)
Den první
Dobře to začalo, ještě jsme se nedostali ani z Prahy a už byly první ztráty na oblečení… Vše může promoknout
Už to vypadalo, že start naší Expedice bude díky počasí odložen (náhradní plán na večer se již rýsoval . Nedočkavě jsme vyčkávali, jestli se umoudří a přestane pršet. Plni odhodlání jsme opět vyrazili v půl pátý odpoledne směr… Senohraby – mimo naší plánovanou trasu. Někdo (byl to Tomáš) v tamní knajpě nechal sluneční brýle a bez nich by to na sluníčku nešlo (ale věříme, že nad těmi mraky nějaké je Ze Senohrab to šlo již rychle – Benešov, Tábor (nákup 4ks rohlíku v tamním Tescu), Soběslav a téměř Třeboň… Zapadli jsme někam na lesní stezku, naši vraníci se transformovaly na endura a bláto nebláto jsme dojeli na krásnou louku, kde lišky a rumšlerky dávaj dobrou noc. Rozvinuli jsme tábor, vyčarovali oheň v kouzelném nehořlavém lese, který jsme prokleli deckou benzínu z motorky. Jardovi upadl buřt č.1 do ohnivé lázně, naštěstí další buřty se již klacku držely vší silou (jakou sílu asi má průměrný buřt?).Už se chystáme spát, ve vzduchu je již cítit vůně moře… je to blízko
Den druhý
Včera jsme ujeli slabých 140 km.
Měli jsme překvapivé ráno – v kouzelném lese nepršelo. Sbalili jsme stan, nastartovali stroje a po bahenní stezce se vydali zpět na komunikaci.
V 10:30 opouštíme Dolním Dvořištěm naši rodnou zemi… Co bude dál? Rakousko nás vítá s otevřenou náručí, čehož využíváme a dáváme si čerstvou rakouskou kukuřici na poli. Nastavujeme navigaci – žádné dálnice, místní a účelové komunikace povoleny… Přiznání z hloubi duše – proč nejsou naše silnice v tak dobrém stavu jako zde?? A to máme na mysli i ty nejvíc nejmenší… Jedeme podle trasy, v Mauthausenu překračujeme Dunaj a pádíme směr Alpy, počasí se vyjasňuje, ale fouká silný vítr. Tradičně jsme si u Haagu dali oběd – fazole z Lidlu po Haagsku (ultrapálivé - nemusí se tolik ohřívat).
Nastupují Alpy, naše italské plnokrevníky rveme do stoupavých zatáček na krev a v tom nás naháč Ducati předjel jako nic. Nevadí, vrátíme mu to na druhé straně kopce na brzdy. Alpy nás svojí monumentálností poslaly do kolen. Alpy nejsou Jizerky, víme? Držíme se vytyčené trasy... Káva s výhledem do údolí na dálnici A9 musí být, pomstu Ducati odkládáme. (TEČKA – nechceme o tom mluvit.)
Větší část Alp nám říká pane a začínáme hledat místo na vykoupání a přespání. Langsee vypadá dobře. Vykoupali jsme se – báječné osvěžení, voda překvapivě teplá a čistá. Opět cítíme moře… Na přespání tu to není, všude soukromý pozemek a posekaná tráva, která naznačuje ranní příjezd zemědělce s dobytkem. Jedeme dál a hledáme… Náruč Rakouska je stále otevřená, letní jabka chutnají skvěle. Po hodině a půl jízdy na „endurech“ nacházíme prima louku, na jedné straně hrad (Hochosterwitz burg) a na druhé prima železnice, jednou za 20 minut fajn technopárty
Večeře byla vydatná – zrníčkový chleba Vital, k tomu vynikající nudlová instantní kuřecí extra pálivá polévka.Pouštíme si Fantociho, zítra je taky den… Dnes jsme dali 410 km, respekt.
Den třetí
V 5 hodin ráno jsme se vzbudili zimou a potom znovu v 10 zase vedrem.
Po vydatné snídani a sbalení stanu jsme vyrazili opět směr jih. V Klagenfurtu jsme doplnili zásoby a vystřelili podél jižního břehu Worthersee, směr Itálie, jejíž hranice jsme ve 2 hodiny překročili po horské silnici SS54. Tam jsme po pár kilometrech, ve stoupání do sedla poobědvali guláš s fazolemi po Haagsku a pak už jen v prudkých stoupavých zatáčkách tlačili naše kolena k asfaltu . Jižní strana sedla byla ještě zajímavější. Udělali jsme si zajížďku do vesnice Resia, kde jsme posvačili letní jablka co Jarda narval. Cestou dál směrem ke Gradu se doprava začala zahušťovat, ještě, že máme skútry vycvičené z Prahy! Přejeli jsme hráz do města, tam jsme se vykoupali asi kilometr od břehu, kde už bylo konečně vody alespoň po kolena, a pak se osprchovali v dámských sprchách (protože pánské byly nefunkční).
Začal quest hledání tábora. Objeli jsme 3 parkoviště, jednu skládku a slepé smradlavé rameno nějaké řeky, a nakonec jsme se utábořili na pěkném plácku u (možná) paprikového pole. Nevíme, jestli se dožijeme rána, všude jsou velcí pruhovaní šneci
Počet ujetých kilometrů: 270.
Průměrná spotřeba vraníků: pod 3 litry (přesný výpočet zveřejníme po skončení expedice)
Den čtvrtý
Zvláštní den. Dá se rozdělit na dvě části: před obědem a po obědě. Po probuzení jsme odklidili útočící pruhované šneky, kteří se dokázali dostat skrz první vrstvu stanu.
Pokračujeme po pobřeží do Terstu. Všem doporučujeme při přechodu z Terstu do Slovinska, směr Kozina, vypnout v navigaci dálnice, pak následuje neuvěřitelná odysea, při které máte pocit, že tenhle krpál se nedá vyjít ani po čtyřech. Skútry se zvedaly na zadní, odměnou však je nevšední zážitek a nádherná podívaná (viz. foto).
V půl dvanácté vjíždíme bez problémů do Slovinska. Kolem jedné hodiny se snažíme dostat do Chorvatska, nicméně tamní celníci nás lustrují jako Escobara, musíme odstavit vraníky na krajnici a následuje kontrola všech dokladů. Vynahradili jsme si to průjezdem krásnou lázeňskou Opatií se stavbami z Rakouska Uherska a koupáním a tobogánem v Ičiči.
Druhá část dne začala výborným obědem, který díky šikovnosti člena výpravy Tomáše, skončil na chodníku. Škoda. Pak přišly mraky, co mraky, Mordor, doba temna. Věděli jsme, že přejet poloostrov Istria zpět do Slovinska bude problém. Oblékli jsme téměř nepromokavý úbor a kryti za plasty našich skútrů jsme vyrazili dál podle plánu. Nic nás nezastaví. Před vesnicí Pičan se rozlilo natolik, že jsme museli zabočit k nejbližšímu přístřešku. Asi po deseti minutá přišla nervózní důchodkyně s nákupem která nás očividně ráda viděla. Po přednášce v které vyhrožovala policií, a že motorky tady nesmí stát. Pokračujeme za mírnějšího deště dál. Za chvíli nás má opět liják ve své hrsti a sype, co to dá, blesky metají kolem, squatujeme zastávku. Kouříme doutník, jíme sušenku a pokračujeme v dešti dál… V dáli se již vyjasňuje, dochází benzín. Tankujeme u nejbližší Iny (která byla dost daleko) Supereuro BS 95 za víc než 8 kun litr. Od té doby přestává pršet a hranice se Slovinskem projíždíme bez pláštěnek. Výjimečně není problém najít tábořiště, které splňuje naše **** nároky. Dokonce se zastavila majitelka pozemku a po menší konverzaci v slovinslo–česko–anglickém jazyce máme svoleno zůstat do zítřka. Pozorujeme nádherný západ slunce nad 10 km vzdálenou Portoroží, zítra to padne…
Dnes ujeto 280 km.
Vykoupáno již máme: Itálie, Chorvatsko… chybí nám Slovinsko.
Den pátý
Počasí nám to včera pěkně nandalo, zato dnes se vyjasnilo a šetří si možná mraky na zítra. Sluníčko svítilo na cestu a přitom nebyl žádný pařák, prostě ideál, co víc si přát?
Vstali jsme brzo, takže Portorož padla již v 8:15. Sladké vítězství jsme oslavili kávou a doutníkem v kavárně na promenádě s výhledem na moře. Jardovi z té radosti praskly džíny v rozkroku, těch pár dní návratu bude mít puštěné klima.
Pak proběhla povinná koupel a tím jsme dovršili třetí koupání v moři ve třetím státě ve třech dnech (sice to není výkon borců, ale pro Malého Jardu a Nevěřícího Tomáše to stačí ke štěstí
.Z Portorože jsme jeli do Terstu, znovu si dali náš oblíbený krpál, ale na jeho konci jsme se vydali doleva směr Slovinsko, kde ve vesnici Gorjansko jsme si dali na náměstí u pomníku padlých partyzánů vynikající fazolovo-klobásový oběd po Haagsku… s chlebem. Cestou sbíráme červená jablka. Proč jsou červená? To nevíme, ale chutnají skvěle.
Cesta dál na sever podél řeky Soča je opravdu gurmánský zážitek, některé scenérie nejdou popsat slovy. Doprava v této části Slovinska je ve středu kolem druhé hodiny odpoledne minimální, ale silnice nejsou jako v Rakousku. Nicméně největší překvapení dne nás ještě čekalo. Během cesty jsme viděli spoustu krás, ale průjezd slovinskými hory směrem Bled, je nezapomenutelný, desítky kilometrů serpentin hustě za sebou, nahoru i dolu, s nádherným výhledem na řídce osídlenou krajinu nám zbrousily boky pneumatik skoro až k ráfkům. Dnes jsme ujeli „pouhých“ 265 km, přesto naši vraníci dostali zatím nejvíc do těla variátorů (taky do brzd) hory jsu tu kruté.
Bled nás přivítal ještě slunečním počasí, proběhla koupel a konverzace s brněnskými motorkáři. Kupujeme sirky a vyrážíme opět do kopců z kopců k rakouským hranicím. Hledáme base camp. Nakonec jsme se ubytovali asi 200 m za čárou (domem ZOLL) vlevo u lesa pátý smrk osmé řady „U veverek“, komáři a další hmyz v ceně pokoje. Dvojlůžkový „pokoj“ se snídaní, která se nedopatřením Tomášovi v kufru Scarábka prostřela o pár hodin dřív (čokoládové Pikao prasklo asi nedočkavostí k Tomášově velké radosti).
Značkové vinné klobásy s Gorčicí (opravdu se to tak píše) a pruhovaným vínem obohatily náš večerní hodokvas. V noci přijde zima… možná i vlci
Na snídani máme připraveno mimo již zmíněného vyhřezlého Pikaa i pruhované překvapení
těšte se na fotografii… Dobrou noc z hor, JaToUjeto 265 km.
Den šestý
Den zkoušky naší výdrže a odhodlání, ale k tomu až později.
Den začal krásným probuzením na posekané louce do slunečného dne. K snídani jsme si dali pruhované překvapení – takovou paštiku jste ještě v životě neměli (viz. foto). Balíme a sjíždíme dolu do Villachu, kde nakupujeme potřebné zásoby na dnešní den. Míříme do Maltalského údolí i přesto, že víme, že pojedeme stejnou cestu dvakrát – nuda. Cestou míjíme českou výpravu Jawařů, kteří zrovna ladili jednu mašinu. Obdivujeme jejich odhodlání – blázni s těmito přecitlivělými stroji takovou dálku.
Uvidíme co naši vraníciv jejich letech.
Usmlouváme vjezd do Maltalandu (no prostě cesta k přehradě) z 8,20 na vynikajících 7,20 Eur za jednoho. Potěšeni tímto vítězstvím kroutíme plynem naplno a vrháme se bláznivou čtyřicítkou až na vrchol. Vrcholem pro Tomáše bylo zjištění, že Sportcity do kopce jede o dva hlemýždí pídě rychleji. Přehrada ve dvou tisících metrech s hooodně vysokou hrází, asi jako dvakrát Orlík, vypadá kolosálně. Všem doporučujeme vzít si s sebou plavky a osvěžit se v tyrkysové kouzelné vodě (z muže se stane žena a žena tam nevleze, protože je to smrtelně studené). Dále můžeme vřele doporučit vyhlídkový můstek se sklem v podlaze na vnější straně 200 m vysoké hráze.
Zpáteční cesta Maltalským údolím pro nás připravila fajn překvapení. Začlo pršet, přeháňka netrvala dlouze, nicméně k prvnímu krytu jsme již dorazili v plné zbroji igelitového krytí, jak na branných cvičeních základní školy.
Oběd jsme dali pro jistotu pod mostem (pro ty méně chápavější, pod mostem neprší). Samozřejmě, že v době oběda nepršelo, prostě ani kapka. Jen jsme vyjeli dál, začlo poprchávat, nic hrozného, pár kapek. Projeli jsme přeháňkou a dostali chuť na kávu a sušenky, zastavíme v autobusové zastávce a vaříme kávu. Mezitím se z drobné preháňky stává monzun. Vyhlížíme světlý obzor – náznak konce deště, nicméně všechny čtyři světové strany tmavnou. Hmmm… spát v této zastávce nechceme. Opět oblékáme mikrotenové sáčky a s třepetáním vyrážíme dál v největším lijavci. Mikroten se postupem času ztrácí, trhá, promoká, supermaní plášť vlaje…
Do horského Solkpassu vjíždíme již jen s krátkým límcem igelitu kolem krku, Jarda upevnil část mikrotenu k motorce a tím zvýšil jeho výdrž asi o 30 km. Projíždíme pasem ve výšce 1750 m nad mořem, pořád leje, občas mlha a na krajnicích jsou rozesety divoké krávy (skot), mají štěstí, že jsme po obědě. A my máme štěstí, že o nás nejeví zájem, protože jet kolem jejich rohou ve vzdálenosti několika centimetrů je adrenalin i pro Chucka Norrise.
Za Pyrnen druhý národní park Kalkalpen, ne tak vysoký, taky hezký, taky leje, taky mlha, taky krávy, ale jsou za ohrazením a vesele dovádějí
Weyer, hledáme benzínku. Našli jsme stanici A1, bereme Super 95 a trink wasser do kanystru. Prší. Hledáme místo na stan. Prší. Projíždíme kopcem, prší. Navigace ukazuje příjezd do Prahy v 1 v noci, ale prší. Nacházíme louku, kde prší a stavíme stan za deště. Prší a vaříme nudlovou polévku po Haagsku, k tomu nám vesele leje na stan. Jak jezdci, tak stroje zvládli vodní zkoušku na výbornou.
Bojíme se o vraníky, poněvadž jejich útlé stojánky na podmáčené louce mohou způsobit ztrátu rovnováhy a pád na bok. Všichni víme, co se stane s koněm, když leží… Tak nám přejte, aby vraníci ráno stáli na stojáncích a neváleli se na bocích
JaTo.
Den sedmý
Návrat.
Doplníme, že včera jsme ujeli parádních 390 km.
Slunné ráno je někde jinde, tady nepřestalo pršet. Hučení přilehlého rozvodněného potoka dotváří akustický zážitek vodních radovánek. Snídani dáváme in house. Na zbylé suché oblečení navlékáme pohodlné mokré ze včerejška. Ještě zabalit stan v dešti a je nejvyšší čas vyrazit, protože zmíněný potok nám již začal olizovat stanové kolíky…
Dunaj přejíždíme opět v Mauthausenu a zastavuje v centru Lince. Je nutné vykonat pietní obřad a důstojně se rozloučit s Jardovými džíny. Ty už to bohužel nazpět nezvládnou.
Zbytek Rakouska projíždíme za neustálého deště. Už víme co znamená kamarád do deště, to by se Vaculík divil
V 10:45 přejíždíme hraniční čáru, Čechy nás vítají mraky, ale co to? Neprší, hurá. Na první benzině kupujeme v euforii kávy z automatu a v celé expedici se hned zlepšila nálada, vtip stíhal vtip. Dál pokračujeme do Rožmberka podél Vltavy, ta je plná vodáků. Máváme a řveme vzájemně na sebe Před Pískem se na nás usmálo slunce. Jarda radostí bez sebe sundavá to, co zbylo z pláštěnky… Asi po 5 km přichází opět déšť v plné síle. Už nám chyběl, kluk jeden ušatá. Vzhledem k tomu, že to vypadá na dlouho a jsme skutečně hodně mokří (suchý textil již asi 20 hodin neznáme), tak se rozhodneme vydat do Prahy nejrychlejší možnou cestou – strakonická dálnice. Alespoň múžeme nechat rozcválat naše vraníky v plné síle. Nakonec přeci jen přestalo pršet, tak se vracíme na původně plánovanou trasu a sjíždíme v Dobříši. Na bus zastávce ždímeme rukavice a jíme poslední slovinská jablka. Místo horských pasů přejíždíme Brdy a Řevničákem si to šineme dolů k Berounce. Poslední zastávka je Agip a McDonald’s na Smíchově, kde nás přivítal ruch velkoměsta v plné zbroji. Píšeme poslední řádky a venku začíná pršet, jupí. I těch posledních pár kilometrů nás voda neopustí, těšíme se do vany.
Dnes ujeto 336 km. Celkem jsme ujeli 2091 km.
JaTo
Závěr
S jednodenním odstupem po ukončení výpravy přidáváme poslední informace a zkušenosti.
Celkem jsme ujeli 2091 km v sedmi dnech.
Co týden vzal?
112,61 litrů Natural 95 za celkem 3.456 Kč, což je 245,85 Kč na den osobu.
Průměrná spotřeba Scarabea byla 2,62 litrů / 100 km, Sportcity si na 100 km vzalo 2,77 litrů. Souhrnně to dělá 0,83 Kč za benzín na ujetý kilometr pro jednoho vraníka.
1099 Kč za stravu a vjezd (Maltaland), což je 78,50 Kč na den osobu.
2,5 kg tělesné váhy na osobu, ale bez pocitu hladu
Co týden dal?
Sedmi denní expedice k Jadranu s průjezdem 4 států s několika národními parky, krásnou přírodou a asi miliardou serpentin. Nádherné průjezdy horskými pasy, do kterých se ještě určitě chceme vrátit. Zvláště tam, kde pršelo. Asi nejhezčí zážitek byl Sölkpass.
Opravdové vychutnání této trasy lze prožít asi jen s bezprostředním kontaktem s přírodou, který dovolují zažít pouze skútry do objemu 250 ccm
Nezapomenutelné koupání – 3x moře, 2x jezera, 3x déšť po cestě.
Postřehy…
Měli jsme zbytečně moc oblečení, které zabíralo celou cestu drahocenný přepravní prostor.
Téměř nepostradatelné jsou zásuvky na 12V, díky kterým jde navigace, nabíjení telefonů a notebooku (pokud chcete být opravdu nezávislí).
Stan jsme původně nechtěli brát, ale nakonec jsme ho využili každou noc – pršelo, komáři, zima.
Rakousko – nejlepší silnice, okouzlující národní parky (především Sölkpass, Maltaland)
Itálie – krásné strmé Alpy, krpál v Terstu, nejdražší benzín
Slovinsko – nejhezčí průjezd krajinou (viničná stezka, podél řeky Soča)
Chorvatsko – nejhezčí moře, nejlevnější benzín
Scarabeo – nižší spotřeba než Sportcity, díky plexi byla cesta pohodlnější (především v dešti), opravdu velký úložný prostor pod sedlem přijde vhod (vejde se tam celé balení Zlatopramen s stanové kolíky... Nashle doma, potápeči Praha
u - 6 x 1,5 l a ještě zbude místo na plavky), něco občas zachrastilo ve variátoru (že by válečky?)Sportcity – do kopců víc táhne, dvě kotoučové brzdy na předku se hodí, díky absenci bočního stojanu dvakrát ladně uloženo na bok na trávu
Oba skútry zvládli cestu na jedničku, neměli jsme jediný problém. Pokud tedy chcete začít hezký zážitek z cesty, vyhněte se dálnicím. A v případě, že chcete dodržovat povolenou maximální rychlost, je 250 ccm dostatečných, k tomu výborná spotřeba benzínu (lehce přes 2,5 litru) zpříjemňuje cestování. Když však potřebujete, tak se dají tito vraníci rozcválat k rychlosti okolo 130 km/hod, což je dobré i na dálnici.
Aktualizovali jsme mapku trasy, můžete využít jako inspiraci či se přímo vydat po stopách Expedice Portorož 2010.
Všechno jednou končí, tak i toto dobrodružství v sedlech je za námi. Díky všem, kteří to prožívali s námi a stejně tak i našim partnerům (Simplesample, Aspirit, Aprilia, X-print, O2).
celá mapka ve větší velikosti je zde: http://www.simplesample.cz/expediceportoroz/mapka.jpg
Guma líže asfalt!!
JaTo