Tak v Liberci ještě nemaj tu pořádnou sezonu, ta teprve přijde. Jednoho letního dne takhle na kluky liberecký zavolaj jejich manželky

to jsi natáčel u nás dneska co ?

Jiříku,nezapomeň před nástupem na trajekt poučit expedičníky aby cestou neplivali přes zábradlí do moře Ona ta kocábka jede tak 40 km/hod a je dost průvan.Teda ne že by to nějak vadilo moři,ale flusnout opodál stojícímu kamarádovi do objektivu nebo přímo do tváře Jo,vlastní zkušenost,někdo mě z přídě trefil a to sem byl skoro na zádí Pak se má jeden kochat bělostí Dowerskejch ůtesů

Jak vypadají vaše lístky na trajek? My máme jenom car papiru...

Lístky teprve přijdou poštou, zatím máme jen potvrzení vytisknutý z internetu.
Dowerské útesy tentokrát mineme o spousty kilometrů. Nejedeme do Doweru, ale až do Newcastle upon Tyne.

Aha... My to máme pres nějakou českou firmu. Vy jste to brali přímo od dopravce?

Jasně, jako vždy.

Příprava na Tour de Scotsko, díl první ...
Tak voděodolnou navigaci bychom měli, vyhřívané gripy taky, a brašny do integrovaných kufrů se mi upravují… jen by to chtělo ty velká víka na integrované kufry, abychom si sebou mohli vzít víc jídla a nějaké ty oblečky pro ženu. Které se budou hodit, když na Skotské vysočině přijde nějaký ten výjmečný deštík.

No fajn nápad řekl by jeden, ale po okouknutí ceny nových, prošmejdění inzertních serverů, jsem takhle jeden večer ženě oznámil, že se bude muset uskrovnit a že já začínám jídlo redukovat do "vaničky"... aby jsem vydržel v té ostrovní zemi o hladu. Padla sice námitka o tom, že se s pupkem nevejdu k nádrži, ale co za dva plastové výlisky přece nedám 12 tisíc. To se raději přežeru.
A cca měsíc a pul před plánovaným odjezdem do Skotska si tak večer u speciálně vyuzené domácí vysočiny a domácího sýra, brouzdám po Fejsbůku a u „Deauville owners“ koukám, že nějaký obyvatel spojeného království nabízí velká víka, tak mu zkouším napsat a on se brání… nechce se mu balit balík a řešit dopravu. Nu což za týden na to koukám na Ebay že někdo dal na prodej velká víka za 100 liber. Píšu tomu Angličanovi na fejsu že jestli mi ty svoje velký víka přece jen neprodá, a odpověď byla, že je dal na ebay a že jestli je vyhraju tak budou moje. Checht se přepočítal holeček. Okamžitě jsem přihodil na 105 liber a čekám. Celé tři dny jsem hlídal, jestli někdo nepřihodí a bál se že někdo hodí víc jak 150 liber, což bylo maximum, které jsem byl ochoten dát. A posledních 5 minut aukce jsem se vysloveně třásl, aby se nikdo neodhodlal přihodit. Díky bohu nikdo další nepřihodil. Na fejsbůk jsem mu napsal zprávu, že má smůlu, ať mi pošle cenu i s dopravou a že se na víka těším. No podle toho co napsal, tak moc nadšený nebyl. No takže já mám vysněná cestovní víka za 125 liber i s dopravou což je cca 4.700Kč. Rozhodně lepší jak 12 tis za nové… a že nejsou v barvě… na to prdí pes, stejně tam přijdou cestovatelské samolepky.

A malý dodatek ten angličan od kterého mám kufry je ze Skotska, jaká to náhoda.

A žena konečně může přibalit 5 triček navíc O:-)

já řeším něco podobného, ale místo tašek pevný kufry. Ale já si konečně těch pět triček vezmu

A aby toho nebylo málo.. přidám další zážitek, který se přípravy na skotsko týká.. doufám že i nebudete mít za zlé že jsem se maličko rozepsal.

Příprava na tour de Skotsko pokračování

A je to tady. O minulém víkendu si spokojeně jedeme na sraz do Lipovce s tím, že máme velké kufry, a tím pádem jsou starosti typu „kam s tím“ zažehnány. A další víkend mám strach, že na „Tour to Scotish“ vůbec neodjedeme. Jednou cestou do práce zmoknu, jednou je 23 stupňů, den na to jen 6C a princezna Hondička si řekla „Tak takhle ne“, a každé startování na mě pomrkává svůdně červeným okénkem s nápisem FI. Dokonce když jsem v úterý jel za kamarádem do Květnice, tak mi drze bez okolků vysvětlila, že dál jako že nepojede a pokašlávala tak vyzývavě, že jsem musel zastavit. Prý nepojede, dokud se nepodívám, co že jako znamená to červené osmero mrknutí. Nakonec se mnou nechala lstivě obloudit slovíčky a dovezla mne i domů, a po zbytek cesty dokonce bez červeně blikavého protestu.
Já mám rád svéhlavé holky s mozkem, dokonce svého času jsem měl jednu, která také takhle pomrkávala. (Ale to mělo jiné příčiny i následky.) Ale tohle? Měsíc před odjezdem? To už je troufalost hodná žáby skákající do vařící vody, chlubící se tím, že stihne vyskočit.
Nastalo heroické bádání po internetových fórech, servisních manuálech a dokonce mi v hlavě ozýval známý hlas, že jsem si měl raději koupit místo Deauville svou vysněnou TéDéeMku.
A taky že jsem koupil… ale jen kontaktol. Ve čtvrtek po práci jsem zlověstně mrkající Deauvillku natlačil před verandu, rozsvítil halogenová stavební světla, namířil na motorku jak na striptérku u tyče, a tam oblečen v montérkách a vaťáku začal přinášet nářadí… Proč vaťák? Protože se ten den se rozhodly všechny čarodějnice, že se budou chladit ve vzduchu a přičarovali ochlazení a později i déšť. Stejně se jim to nepovedlo a v okolí zaplály ohně na několika místech. A já s ledovýma rukama a soplem u nosu rozebíral princeznu Bublinku (jak jsme ji na cestě v Alpách pojmenovali) s tím, že všechny konektory co mají, dokonce všechny co nemají cokoliv společného se senzorem polohy plynové rukojeti, řádně očistím a prostříkám, a případně proměřím. Pomalu se stmívalo a já stále rozebíral. V okolí byl už slyšet šťastně opilecký hlahol okolo ohňů, vůně opékajících se buřtů mi postupně přivodily mimo studeného sopla u nosu i řádnou slintavku, ale já se nedal a nořil se postupně do vnitřností Deauvillky s přesností válečného chirurga na frontě. Zvednutá nádrž na motorce vypadala jak tlama krokodejla bez zubů a já se co chvíli jak krotitel vrhal do té tlamy s kontaktolem a hadrem. Mimochodem jsem zjistil, že mám totálně zaflákanej vzduchový filtr.
Postupoval jsem systémem rozpojit konektor – prostříkat – zapojit – odpojit - zapojit - otřít hadrem, a hned další konektor, a to všechno stále dokola. Postupně jsem stále hůř rozpoznával, co je konektor a co je šroub či jiný výstupek. Ve chvíli, kdy se ochladilo tak, že pracovat v předklonu znamenalo nevidět nic přes zamlžené brýle, a světlo halogenky se zdálo být příliš hlasité, jak dopadající kapky syčely a vracely se zpět, jako duchové deště do nebe, jsem zavřel tlamu krokodejla. Přikryl pacienta plachtou a zašeptal „sladké sny“. A vešel jsem do vyhřátého domu plného světel a tepla.

toto je obecně známý jev skoro u kteréhokoliv kolového dopravního prostředku.Léta jsme jezdili s dětma na dovolené do Itálie autem.Jezdil jsem s ním celej rok denně do práce,o víkendech na nákupy a na chatu a fungovalo bezvadně.Nějaký problém nastal vždycky tak týden před dovolenou .Jednou odešla baterka,pak zas ložisko v kole a nejhorší případ byl,když jsem si to nechal před cestou prohlídnout v servisu.Jel jsem někde od Gratzu až do Ascony místama na tři válce,bo mi kašpaři při výměně svíček zlomili kabel Zkusil bych před motorkou i autem raději nemluvit,co je čeká

To je docela dobrý nápad Jen dotaz: Ty trpíš nespavostí?

Koukám, že zde Honza založil seriál na pokračování ...................................................... . Na kdy je naplánované vydání dalšího dílu